"Nejsmutnější na tom je, že společnost mužskou nevěru považuje za něco normálního, nekdy dokonce chvályhodného a sexuologové jako Weiss a jim podobní svými řečmi o přirozenosti polygamie je v tom ještě podporují. A už nějak zapomínají dodat, že člověk se přece jenom od svých prapředků ve svém chování posunul už někam jinam."

Na tohle já vždycky říkám, že v období matriarchátu si ženy taky partnery vybíraly, oplodnit se nechaly vždycky tím nejsilnějším samcem, což mohl být pokaždé jiný. Monogamie je vlastně výhra pro muže, protože tak všichni mají mnohem větší šanci splodit potomka. Takže i my ženy máme hluboko zakořeněné pudy (což samozřejmě dobře víme), jen nemáme potřebu z toho dělat jakousi společenskou přednost.

K původnímu vláknu - oni psychologové radí to nechat vyšumět, ale jak nechat vyšumět něco, k čemu se muž otevřeně přiznal, vůbec mu to není blbé, zvlášť v tak obtížném období? Je od něj pěkné, že je tak upřímný, ale férové by bylo - pokud chce ve vztahu pokračovat - sbalit kufry a začít žít odděleně. Ponížil tím nejenom manželku, ale i sebe. Nechat si 3 měsíce na rozmyšlenou je myslím dobrý tah, ale rozhodně bych v té době s manželem sexuálně nežila (i když bůh ví, jak bych se zachovala, to jsou jen mé doměnky). Nedělala bych dusno, starala se o sebe, snažila se chodit co nejvíc ven a dělala si pořádek v hlavě. Neumím si představit čekat déle, protože každý další měsíc takového utrpení a veřejného ponížení zanechá hluboké, možná nesmazatelné stopy. Než tohle, tak radši život bez chlapa, no ne? Jasně, že je to těžké kvůli dětem, ale pokud budete rozumní, tak se to bude dát zvládnout. Vem to jako příležitost zrekapitulovat svůj život. Manžel určitě není jediná hodnota, kterou v životě máš, byť to určitě příšerně bolí. Ze zkušenosti vím, že v takových situacích víc než ztráta milovaného člověka bolí ta obrovská a nečekaná zrada. A obdivuju ženské, které po něčem takovém dokážou svému partneru zase věřit.

Jo, pokud je pro tebe manželství to nejdůležitější, co máš, pak asi dělej, jako by se nic nestalo a nauč se s tím žít. Ale já takový přístup nechápu. Uletět může každý, ale měl by to pak zase sakra rychle napravit. Nejsi žádná onuce, abys mu něco takového tolerovala. A nemáš za potřebí, aby tě pak vaši společní známí lítostivě zdravili a za tvými zádami spekulovali, v čem je ta jeho nová lepší než ty. Zachovej si svou hrdost a mysli na své štěstí. Vím, že v téhle situaci šťastná být nemůžeš, ale všechno dřív nebo později přebolí, takže čím dřív se to vyřeší, tím líp. A šťastná zase budeš, i proto, žes tomu dokázala čelit.