Hospitalizováni jsme byli jednou a relativně krátce - 3 dny, v Motolské nemocnici. Můj dojem byl asi pozitivní, nic mne nijak nepobouřilo. Dcera se k tomu vzhledem k svému věku asi nemůže vyjádřit, ale sestřičky byly hodné, ochotné, pan doktor ještě víc. Je na "stará bolest" našich nemocnic - dcera má v šest ráno, kdy do pokoje vejde sestra s teploměrem, záhy za ní druhá s léky a hned potom úklid, nejtvrdší spaní a přerušit spánek kojenci je přece jen něco jiného, než dospělému člověku. Dcera prostě v nemocnici trpěla spánkovým deficitem (když jsme přišli domů, spala od rána do 16.00 se dvěma přestávkami na jídlo), což je absurdní.
Také jsem postrádala místečko, kde by si nechodící děti mohly aspoň chvilku hrát, v postýlce celý den nevydrží a pro 7 měsíční dítě už je postel pro dospělé nebezpečná, je moc vysoko.
No a poslední věc je jídlo - ne kvůli mně, já byla ráda, že mi něco dali, a že jsem tam s Katkou mohla být, ale kvůli těm mrňatům - maso, maso, maso... Oni o to nestojí, tak proč? Také omáčky se mi zdály dost slané. Nevím, pořád si myslím, že vařit levně se dá i zdravěji.
Ale prostředí na dětských odděleních už se stává veselejším a ocenila jsem, že i návštěvy mohly s dětmi zůstat opravdu celý den.
S pozdravem

Janka Linhartová