Máme taky jezevčíka - fenu - se separační úzkostí. Taky to má odmalička. Má všechny zmiňované příznaky: než odcházíme tak se klepe, buší ji srdce, sliní, když odejdeme tak bez přestání štěká, sebepoškozuje se, demoluje dveře a věci, nechává po bytě hovínka.

Léta jsme opravdu důsledně pracovali na odnaučení (nechávání doma na pár minut a pak protahování, předlouhé procházky...) a absolutně bez výsledku.

Prošli jsme zřejmě všema fázema, jakýma majitelé procházejí - několik prvních let jsme ji prakticky nenechávali samotnou (když jsme šli výjimečně do kina, měla hlídání, manžel ji bral do práce). Pak když přišly děti, už to nešlo, nastoupily tresty, fyzické. To nevedlo absolutně k ničemu. Teď máme prostorný kotec, kam ji při odchodu zavíráme, aby pes aspoň nic neničil v bytě.

Sousedé jsou všichni tolerantní, skoro říkám bohužel, protože kdyby nebyli, pes už by byl dávno pryč od nás. Takhle ho budu muset trpět ještě hodně dlouho - manžel ho odmítá dát pryč.

Trochu mi pomáhá, když si říkám, že je to prostě psychické onemocnění, že náš pes je v podstatě svým způsobem retardovaný a že za to nemůže.

Držím palce s tím vaším pejskem. Nicméně já mám ze svých dlouhých zkušeností se separační úzkostí jen jednu radu a to pokud vám jeho projevy vadí, tak ho dát pryč Já kvůli všem těmhle trablům jsem rozhodnutá, že mi už v životě žádné zvíře do bytu nesmí, i kdyby to měly být jen rybičky.

Odsuzující reakce psomilných uživatelek jsou mi ukradené, kdyby se psem prožily to, co já, teprve by se vidělo, jak by mluvily. Jejich jednoduché rady ve stylu "rádio" nebo "stříknout do tváře" jsou mi naprosto k smíchu.