Mellie,

neodsuzuji tě, přestože bych byla asi zařazena mezi ty "psomilné". Chápu, že člověk má jen jedny nervy a jen určité možnosti. Musím ale říct, že někde ty "úsměvné" jednoduché rady opravdu fungují (rádio, zmenšení prostoru, pamlsky v míčku...aj.)

U nás se tedy ta úzkost naštěstí neprojevovala zvukem, ale tím, že nám všechno ničila - matrace, gauč, polštáře (náplň po celém bytě), křesla rozkouaná.

U nás vpodstatě zafungovalo několik věcí (včetně důslednosti a trpělivosti), nemůžu říct, že to byla věc jedna...už jsem o nich psala: postupné zvykání psa na to, že bude sám (od pěti minut až po hodiny...ovšem nikdy jsme psa po příchodu nebyli, když dělala něco nepatřičného, naopak jsme pochválili a hned s ní šli třeba na chvíli ven, pokud to bylo po delší době). Další věcí bylo to, že jsme zmenšili prostor (bez naší přítomnosti nesmí do obývacího pokoje a do ložnice, kde ničila nejvíc). Má pelech pod stolem a plyšové hračky na škubání (ty ovšem nikdy nerozdrbala). Myslím, že pelech (= místo) je další důležitou věcí, protože i tam cvičíme to, že má zůstávat občas sama - pošleme jí na místo a dáme povel "zůstaň", volno jí dáme až po určité době (a samozřejmě chválíme a chválíme). Cvičení povelů je další věc, která nám pomohla, protože jak jsem četla v kynologických časopisech a knihách, cvičí to psa nejen poslušnosti, ale také ho to zabaví, musí totiž myslet, pracovat a psychicky ho to trochu unaví (ale musí ho to bavit, nebo ho to spíš zdeptá). Naše fenka hodně ráda "pracuje", aportuje, vyhledává nebo jen trénuje základní povely s radostí - využívám toho nejen venku, ale i doma ve volných chvílích, aby se zabavila a unavila (já u vaření, já u televize, já u úklidu...prostě jde to vždy). Aby toho ale pro změnu nevyužívala, vždycky začínám hru já a zase jí ukončím - když jsem to nedělala, s aportem opravdu otravovala i ve chvílích, kdy to nešlo (takže když přinese hračku sama a hází mi jí pořád do klína, řeknu jí důrazně NE, pošlu jí na místo nebo si jí nevšímám, až po chvíli jí vyzvu ke hře já...a když chci končit, řeknu jí opět NE! STAČÍ! a ona si jde po svém - většinou ještě chvíli plyšáka škube a pak jde spát). Venku (i doma) u aportu se zároveň unaví fyzicky, někdy chodíme i běhat nebo jdeme na několika km procházku. Doma pak opravdu spí a čeká, až dorazíme domů.

Ještě dodám, že já nejsem dobrý "cvičitel", občas jí svými povely matu, takže není úplně poslušná...je to raubířka! Ale přiznám se, že velký díl její neposlušnosti (občas "ztrácí" sluch nebo co) je opravdu moje vlastní neschopnost důslednosti a to, že dva povely občas vydávám za jeden ("ke mně" a "pojď sem" - tzv. "pocem"...apod.), nikoli její chyba