Ahoj, toto znám docela zblízka. Máme byt na hypo., krátce po přistěhování se zjistilo, že z podlahy prosakuje voda, a nepodařilo se nám to reklamovat jako skrytou vadu. Ukázalo se, že tu někdo zfušoval potrubí v koupelně a jak to už nemělo kam téct, šlo to do bytu. Kompletní rekonstrukce-úvěr. Manžel vydělával hodně, takže jsme si nádherně žili. Ne nějak extra nadstandartně, ale nemuseli jsme koukat na to, kam si vyrazíme na výlet, a tak. Já na mateřské.
Manžel je OSVČ ve strojírenství.
Pak přišla krize. Zakázky se ztenčovaly, až zmizely téměř úplně (měl hlavně zahraniční klientelu), sem tam mu nárazově zůstaly nějaké pidi kusy.Sháněl druhou práci, v jeho oboru to stagnovalo, zkoušel i jiné věci, ale vydrbali s ním.Asi 6 měsíců jsme žili s úspor, pak úspory nebyly. Já si sháněla práci také, ale nic.
V tu dobu už jsme nezvládali splácet všechno v plné výši, tak přišly na řadu úvěrové karty. A už to bylo.
Pak manžel sehnal práci, to bylo v září. Za mizerný peníz, ale aspoň něco. A ještě v září jsem dostala já nabídku, která se neodmítá. Paráda peníze, pěšky cca 5 minut od domu. Starší dcera ve školce, mladší doma. Takže se zapojila kamarádka, která mi malou hlídala. Ale malá byla imr vére nemocná,tak byl manžel furt na paragrafu, tak letěl.
V té době jsme se dostali do Solusu, kvůli 7.000 Kč.
Teď už máme to nejakutnější splaceno, manželovi se zakázky rozjely tak, že musí jet téměř non stop, někdy jede tři dny v kuse, je na odpis.
Už jsme se radovali, a najednou bác......zapoměl na kontokorent.Takže čára přes rozpočet. Tam chtějí hned 30.000 (dají nám to na tři splátky-no aspoň tak)
Do konce června musíme dát domovnici 9.000-brutus.
Upřímně, procházíme obrovskou krizí, náš vztah je v troskách, když jsem se dozvěděla o tom kontokorentu, tak mě to dorazilo. Nevím, jestli ještě vztah zachráníme. Absolutně se nevidíme, jediné, co nás ještě drží spolu. jsou děti.
Dnes další pecka- manželovi se vrací nějaké kusy, do toho obrovská zakázka, to musí být do pondělí hotovo. Babičky nefunkční, já si dovolenou vzít teď nemůžu, malou není kam dát. Tak dlouho jsem plakala mámě do telefonu, až se uvolila, že si malou na pár dní vezme,ale dobrý pocit z toho nemám.

A omlouvám se, spíš jsem to tu zaplevelila svými problémy.