Annie,
tak já jsem to opravdu neudělala a dokonce mne ani nenapadlo to udělat, přestože jsem znala hesla od všech manželových registrací na netu vč. e-mailu a telefon se taky doma válel bez zabezpečení. Pro mne je to něco, o čem se prostě ani neuvažuje. Nemohla bych sama se sebou žít, kdybych se k něčemu podobnému snížila.
Když mi bylo sedm let, tak mne kamarádky omylem při hře zabouchly v ložnici v bytě rodičů jedné z nich a já tam byla zavřená několik hodin, než přišel strýc - zámečník a "vysvobodil" mne. A dodnes si pamatuju, jak jsem se příšerně nudila, zatímco pod postelí byla krabice s nějakými sešity a možná i knížkami... dívala jsem se na ní a představovala si, co v ní může být, ale nikdy bych do ní nesáhla. To byly osobní věci cizích lidí. Neměla jsem strach, že by na to "někdo přišel", ale už v těch sedmi letech jsem věděla, že bych porušila vlastní morální zásady a to prostě NEJDE udělat. Chápu, že tohle může mít každý jinak, nicméně za sebe fakt říkám NIKDY a vím, že to skutečně znamená NIKDY.