a o pravici:

Základní rysy pravicové politiky
Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou autorita, řád, hierarchie, povinnost,[3] tradice, reakce a nacionalismus.[4]
Pravice klade spíše důraz na individualismus a odmítá kolektivismus – upřednostňuje práva jednotlivce před právy společnosti.
Prosazuje zaručenou ochranu soukromého vlastnictví a svobodu podnikání, to považuje za podmínky nezbytné k životu a prosperitě společnosti.
Odmítá výrazné zásahy státu do fungování ekonomiky, podle principů neviditelné ruky trhu.
[zdroj?]

Váží si tradic a zvyklostí v občanské společnosti i v kultuře, z toho plyne častý antiliberální postoj.
Podle některých kritiků (hlavně z řad levice) se staví také i za zvýhodňování privilegovaných vrstev společnosti, tedy těch bohatších na úkor chudších. V druhé polovině 20. století však začaly pravicové strany do svého programu zakomponovávat i jisté sociální prvky.
[zdroj?]

Za pravicové se považují konzervativní, monarchistické a ekonomicky liberální politické strany a uskupení.

Za krajní pravici se považují politické strany a uskupení (neo)fašistické a (neo)nacistické.[5][6]