Monty, zde o levici:

Základní rysy levicové politiky
Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství,[3] pokrok, reforma a internacionalismus.[4]
Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev společnosti, zvlášť zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků. Vyžaduje, aby se tyto vrstvy účastnily na uskutečňování politiky (prostřednictvím odborových organizací či samosprávy pracujících).
Prosazuje politickou rovnost, sociální rovnost a rovnost příležitostí prostřednictvím ochrany sociálně slabých vrstev. Dále rovnost forem vlastnictví, přičemž upřednostňuje státní, družstevní nebo jinou společnou formu vlastnictví před vlastnictvím soukromým. Je pro náboženskou rovnost, případně se staví proti náboženství.
Přiklání se spíše ke kolektivním formám podnikání, staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky. Snaží se zavést rozsáhlé sociální zabezpečení, které vede k vysokému zdanění příjmů.
Prosazuje decentralizaci moci,[5] spíše kolektivismus před individuální iniciativou.
Od konce 19. století až po osmdesátá léta dvacátého století bylo pro většinu komunistických stran typické také třídní pojetí společnosti s třídním bojem mezi pracujícími a „vykořisťovateli“, tedy vlastníky výrobních prostředků.
Za levicové se považují sociálně-demokratické, socialistické, eurokomunistické a radikální politické strany, většinou i strany zelených. Za krajní levici se označují komunistické strany, především nereformované. Výjimečně se k levici řadí i nacionalistické subjekty, většinou se separatistickým programem