Přidat odpověď
Trochu drsné téma, ale tak se teď cítím.
Mluvila jsem dnes se známou (kamarádka je teď silné slovo). Má dcerku, která měla od narození potíže s kyčlemi, prodělala 2 operace, začala chodit i lézt později, to se projevilo na jejím mírném opoždění. Je o necelé 2 měs. starší než moje dcera, odpovídá chováním 2 letého dítěte. Ale je šikovná, dohání vše, co zameškala...
Nicméně její maminka má pořád nějaký problémy. Všechno je od dcerky narození špatně... Má pocit, že nežije, na všechno je sama, nic nemůže... Přitom má babičku hned vedle, rodiče, kteří jí 2x týdně berou dcerku k sobě, chodí 2x týdně cvičit, když chce ke kadeřnici, nakoupit... naskočí druhá babička... Manžel chodí domů pozdě (kolem 19:00) musí mu vše říkat... s ničím nepomůže... to, že je živí a z jeho platu se splácí nemalá hypotéka... už nevidí. Dnes jsem se snažila ji povzbudit, ale řekla mi, že když mám zdravé děti, tak ji nikdy nemůžu pochopit a že jí všichni dávají jen rady....(snažila jsem se žádnou nedávat, jen aby se sama neizolovala od lidí...) Navrhla jsem jí, že se sejdeme a pokecáme... nu prý to nemá cenu, nechce teď nikoho vidět...
Mám teď blbý pocit z toho, že mám zdravé děti. Ale vždyť každý má s dětmi nějaké starosti a nemůže tolik co za svobodna...jedno, jsou-li zdravé, nebo ne.
Vím, že mě asi odsoudíte, ale já se fakt snažila ji chápat, ale u ní není nikdy nic dobře, vše jde jen a jen špatně... mě to hodně sráží.
Předchozí