Přidat odpověď
Mám za sebou jistou zkušenost, kdy jsem já byla ta "fňukna".
Během dvou měsíců mi umřeli tři blízcí lidé - táta, tchyně a nejlepší kamarád, pak přišel syn o sluch, dcera onemocněla dost vážnou nemocí, začalo se nám hroutit manželství...
Strašně moc lidí se mi snažilo pomoct nebo alespoň poradit. Ale tak nějak automaticky očekávali, že se pak budu "tvářit radostně", že když mi pomůžou/poradí tak už nemám proč být nešťastná.
Připadala jsme si ke všemu jak nevděčná mrcha, co jí lidi chtějí snést modré z nebe a ona ještě pořád nemá dost. Nechápala jsem sama sebe, proč jsem tak podrážděná, negativní, hnusná...
Pak jsem se jednou rozbrečela u kolegy v kanceláři. Kvůli prkotině, navíc jsem s ním měla vždycky jenom formální vztahy, nevěděl o mně téměř nic. Chtěla jsem odejít, ale on mě zarazil a "strčil do křesla". Podal mi kapesník a řekl "povídejte co je špatně". A já jsme to ze sebe začala sypat. A sypala jsem a sypala. A on mě nechal mluvit!!! Hodinu jsem brečela, vzlykala a mluvila. A on to nekomentoval, jenom občas vydal takový ten zvuk typu "hmmmm". A řekl mi, že až se budu cítit mizerně, má si přijít zase pobrečet, že každý potřebuje vrbu. A já jsem po týdnu přišla a zase si pobrečela. Brečela jsme u něj mockrát, ale hrozně mi to pomáhalo. Teď se k němu už chodím jenom smát, je moc fajn a je s ním legrace. A jsem mu strašně vděčná za to poslouchání bez komentářů. Ze všech těch lidí, co to fakt mysleli dobře mi pomohl nejvíc. Což neznamená, že bych těm ostatním nebyla vděčná. Jsem a moc, ale vím, že jediná skutečná pomoc byla ta možnost se vybrečet.
Předchozí