Ecim, když se to vezme kolem a kolem, o Polsku víme houby, jen sem tam do tisku prosákne nějaký výstřelek. A kolik žen tam lituje, že nemůže/nemohlo na interrupci, to se asi těžko zjišťuje.
Tím nechci obhajovat excesy potratové turistiky, která tam prokazatelně existuje, jen jsem opatrná v soudech, protože relevantní informace česká média nepřebírají, jen ty vyhrocené případy.

A s tím německým systémem - nevím, asi by si to nějak eviduje tamní příslušný ministerstvo, ale nepátrala jsem po tom. Jen mě před nějakou dobou zarazila kampaň poradny Aqua vitae v Praze, že 50procent jejich klientek (nebo všech dotázaných žen po interrupci? To je důležitý, ale já už nevím, byl to plakát, co jezdil v metru), které přicházejí až po provedeném zákroku, čili s nějakými postinterrupčními problémy, uvedlo, že k interrupci svolily pod nátlakem (partnera, rodiny "kdo vás bude živit, jsi ještě mladá bla bla...") a to mi vadí. Kde je teda ta svoboda volby? Kolik z nich asi jen zpanikařilo? Kolik z nich by si řeklo po vysvětlení, jak se dají věci řešit "není to žádný med, ale zvládnu to takhle?"