Ananto,

není zač Já toho člověka mám, a právě s ním ukájím tu svou "potřebu dát radost, pocit bezpečí, o někoho se starat", jak o tom píše Vokounka ve vztahu k dětem (resp. plníme si tyto potřeby vzájemně). Přiznám se, že představa, že partner umře o mnoho dřív než já (je o hodně starší), je pro mě hrozná. Pak už bych zdaleka tak "v pohodě" nebyla.

Říkám si, jestli to v tomhle mají ženy s dětmi snazší? Jako že i když partner umře, ještě tu jsou děti? Možná, ale stejně přece děti nemohou partnera nahradit. Občas se dívám na diskusi Úmrtí v rodině, a tam holky píšou, když přijdou o partnera, "nebýt dětí, už bych to zabalila" nebo "jedině děti mi dávají sílu jít dál". Myslí to ale tak, že díky dětem jsou aspoň schopny přes den fungovat, řešit normální věci, i se smát - ale když jsou děti uloženy ke spánku, stejně ty mámy zůstávají samy se svým smutkem po partnerovi; ten ani děti nejsou schopny vymazat, resp. ty holky nepřestávají pociťovat smutek nad ztrátou partnera jen proto, že mají děti. A zase, při mých racionálních úvahách je tohle jeden z těch "negativních" důvodů, proč mít děti: "abych nezůstala sama, až partner umře".