Pokus v sedmnácti letech. Citová rozpolcenost, neznalost, kam patřím, pocity méněcennosti, akutní nedostatek pozornosti, lásky, deprese, že to lepší nebude, že jsem ošklivá, tlustá a nikdo mě nikdy nebude chtít (říkali mi to i vlastní rodiče). Fakt hnus. Dnes se na to samozřejmě dívám úplně jinak,a doufám, že moje děti takové stavy nezažijí. Jak už tady někdo psal - prášky a alkohol, blbý nápad. Většinu jsem vyzvracela sama, pak jsem prospala asi tři dny v kuse, našim to ani nebylo divné,že jsem nešla do školy, nezavolali doktora, nic. Nechali mě být. Mám místy dost okno, ale pamatuju si, že mi bylo strašně zle. Jen jsem zvracela a spala.
Podruhé myšlenky, ale zůstalo jen u těch, když mi ztroskotal vztah. Měla jsem dvě děti a byla jsem v takové depresi, že mi v té chvíli bylo úplně jedno, že mě potřebují. Neměla jsem vůbec chuť vylézt z postele, jít do práce, nechtěla jsem s nikým mluvit. Naštěstí to netrvalo dlouho.