Takže tak nějak podobně, jako jsem to měla já. Akorát mě, jak jsem psala výše, na pohotovost nikdo nevzal. Nevím teď, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně dobře proto, protože kdyby to rodiče věděli, mám to po zbytek života na talíři, jak jsem psychicky labilní, když jsem se už v sedmnácti, kdy jsem neměla dle jejich názoru žádné "opravdové" problémy, chtěla zabít. A špatně asi proto, že občas, když si na to vzpomenu, mrazí mě z té jejich lhostejnosti nebo naivity, že jim to nebylo divné, že tři dny jen spím a zvracím a neudržím oči otevřené déle než pár sekund.