Přidat odpověď
Bel,
podívej, chlap se kterým žiju je v podstatě hroznej cíťa, i když se to snaží maskovat a dělá ramena. Dokonce je i romantik. Ale obejmout mne dokázal za čtyři roky jednou, když mi umřela babička. Když ho prosím, jestli by nemohl bejt taky někdy něžnej, tak mi řekne, že "já to přece ve skutečnosti vůbec nechci" a jde někam do sexshopu pro nějakou hračku, aby to byl větší "rajc". Já to ve skutečnosti chci a nevím, jak jinak mu to říct nebo co mám ještě dělat, aby byl toho pohlazení a objetí vůči mně schopnej. On mi totiž nikdy nedokáže odpustit to, co mi bohužel nedokáže "odpustit" žádnej chlap - to, že jsem na ženskou moc chytrá a moc málo dávám najevo emoce. Nedokáže se přenést přes to, že přede mnou brečel, že mu mockrát bylo blbě a já ho přitom viděla, že když přijde ožralej, tak ho uložím a ráno mu místo scény udělám česnečku. Proto to neudělá, nikdy, ze zásady ne, i kdyby mne miloval jako Romeo. A já se nedokážu změnit tak, aby si připadal silnější a větší king, nemůžu se začít chovat jako ženská, na jaký je zvyklej, protože taková NEJSEM. V tom je ten hlavní problém, ne v tom, že si stavím bariéry nebo působím nepřístupně, to jenom na cizí lidi, na ty "svý" ne. Můžu se otevírat jako vrata do zdymadla a nebude mi to nic platný, protože i tak budu pořád ten, kdo to ustojí a kdo je silnější. A to bohužel chlapi nesnáší nejvíc.
Předchozí