Přidat odpověď
Když už jsem se o tom tak hezky rozkecala... ten první psychiatr v mých 19ti letech mi řekl, že spouštěcí mechanismus nebyly ani tak ty kecy jako absence otce nebo jakýhokoli mužskýho elementu, kterej by to negoval a jenom svojí přítomností mi to vyvrátil. Jenže takhle dojde ke spojení - tatínek se na mně vysral - protože jsem ošklivá, jak říká máma s babičkou. Taky je fakt, že jedinej moment, kdy jsem nechtěla mluvit a skoro se rozbrečela byl, když se ptal na otce. Vlastní táta mne zradil, protože se na mne vybodl, dědeček mne "zradil" tím, že umřel. A svobodnej strejda, kterýho jsem taky měla jako malá ráda se oženil a odstěhoval. Neexistoval jedinej chlap, kterej by mne měl rád. No, a teď to máte komplet.
Předchozí