Přidat odpověď
Resp. v návaznosti na to, co tady píše Monty...vážně by mě zajímalo, jestli se dá nějak v dospělosti ošálit vlastní podvědomí ve smyslu..."ale já tu lásku a přijetí v dětství dostala...brali mě takovou, jaká jsem a takovou mě milovali"...??????????
protože podle mě je tohle základ, kdyby člověk dokázal tohle a i tomu uvěřil /já vím, že to zní jako blbost/, pak věřím, že defektní současné partnerské vztahy by prostě zanikly samospádem, objevil by se někdo jiný, nebo by se upravily...dotýčný, dotyčná by nebyl neustále v závislém postavení "prosebníka o lásku tam, kde jí nemůžu dostat, nebo jí nedostávám takovou, jakou si představuji, nebo jí dokonce bráním a blokuji vstoupit i od stávajícího partnera".
Já se o tohle zajímám léta /z osobních důvodů/ a existuje na to téma celá řada knih - třeba velice chytrá knížka Zeny, které příliš milují...tam je vysloveně popsáno sebeničící kolečko "pseudovztahů", kde žena "miluje" i když to ve skutečnosti není láska. Respektive zdravě sebe milující člověk by neměl lpít na "lásce" k někomu, kdo ho ničí.
Podle takových knížek i tohle má svoji psychologickou příčinu - i LÁSKA vypadá tak, jak jsme na ní byli zvyklí v dětství, protože jsme jinou neznali. Tudíž jestli "LÁSKA" v podání našich rodičů byla chladná, kritická, jestli jsme neustále museli usilovat o jejich uznání a nedostali ho automaticky, hledáme podvědomě někoho, s kým budeme zase tančit stejný "taneček". Jediný, který známe.
Předchozí