Mě strach opouští až s věkem ale hlavně z nutnosti. Bála jsem se chodit do sklepa, postupně jsem tam chodila čím dál později, protože máme ve sklepě sušárnu a v bytě přes zimu nic neusuším. Už mám trénink a dokážu věšet prádlo i v jedenáct večer. Podobně z práce: za tmy jsem chodila vždy jen hlavním vchodem, ale je to dál, dneska chodím i v deset večer přes sklep. Minulou zimu jsem jednou týdně pracovala na staré faře, večer jsem tam byla sama a před budovou byla rozkopaná ulice a nějakou dobu tam nesvítila jediná lampa, nikde ani živáček, to byla taky chuťovka. Ale člověk si zvykne i na šibenici.
Bázlivé dítě bych brala vážně a na strachové situace zvykala za svojí přítomnosti. Svoje děti vodím na záchod v noci bez rozsvěcení, už se po tmě tolik nebojí. Nicméně dcera plaší teď v devíti letech, tak to už přísná jsem, když za večer pětkrát vyleze z postele s tím, že se bojí, ačkoli obývák je vedle pokojíčku. Počítač mám cca 2 metry vzdušnou čarou od její postele, rozhodně není někde daleko, kde bych jí třeba neslyšela, kdyby mě volala. V tomhle věku ona opravdu jen zkouší, jestli by nemohla ponocovat. (Na táboře dokázala chodit v noci na záchod do kadibudky docela, takže se asi tak moc nebojí.)