Z právního hlediska pohlížím na možnost interrupce jako na zásadní právo matky. Embryo není schopné fungovat bez jejího těla a je to jen a pouze žena (nebo by měla být), kdo rozhoduje o svém těle. Tak, jako ji nikdo nemůže nutit k tomu, aby na potrat šla, nikdo ji nemůže nutit k tomu, aby proti své vůli živila a nosila plod. Otázka, kdy se plod stává člověkem a má právo na ochranu svého života jsou z mého pohledu irelevantní, protože to, že žena člověkem je a má právo na svůj život a právo o něm bezvýhradně rozhodovat, stejně jako o svém zdraví, je nepochybné. Spor matka versus plod tak nemůže nikdy skončit ve prospěch plodu potlačením práv matky, maximálně skončí remízou a stejně bude plod vždy v rukou matky, odkázán na její životní styl, stravování, návyky atd. Pokud by matka v tomto sporu prohrála, tedy ne ona, ale plod v jejím lůně má výsostní právo na její tělo, pak aplikace tohoto pravidla na jiné situace by byla dost absurdní, stejně tak, jako výsostní vlastnictví dítěte jeho matkou. V momentě, kdy se dítě narodí, už je schopné existovat bez svojí biologické matky, tudíž není odkázáno na její vůli, získává právo na svůj život a vlastnictví svého těla. Proto je srovnání plodu s např. ročním dítětem naprosto liché.

Ze společenského hlediska máme spoustu příkladů o tom, kam vedou zákazy interrupcí. V lepším případě turistika do jiných států, v horším případě nelegální a často zdraví nebezpečné potraty v rukách neodborníků v pochybných podmínkách. Případně nechtěné a odložené děti.

Z etického hlediska je problém daleko složitější. Interrupce by rozhodně neměla sloužit jako antikoncepce poslední záchrany, což u nás asi ustupuje, vzhledem ke statistikám, díky osvětě a dostupnosti antikoncepce.
Vůbec nejproblematičtější je potom vliv na psychiku ženy, která potrat podstoupí, z části díky tlaku společnosti, že potrat je vražda, z části díky zakořeněným pudům, že žena = matka, nikoliv hrob uhnízděného embrya. S tím se pak každá žena musí vyrovnat sama a ze zkušeností z okolí vím, že o vůbec není snadné, spousta žen to vnímá jako svoje vlastní selhání - selhání při výběru antikoncepce, při výběru partnera, neschopnosti žít život tak, aby k něčemu takovému nemusely přistoupit..

Takže za mě zakázat rozhodně ne, ale taky potrat nepřijímat jako běžnou společenskou událost.