Můj sedmiletý syn nečte vůbec. Ne že by to neuměl nebo neměl rád knížky, naopak, knížky miluje, ale vyžaduje cosi jako rozhlasovou dramatizaci. Tzn. já čtu a vytvářím mu charaktery postav barvou hlasu, dikcí apod. Jinak ho to nebaví. A ještě mne opravuje, když to podle jeho mínění není přesně tak, jak by to daná postava řekla - v takovém případě mi to musí předvést, jak je to správně. Nevěřili byste, jak je náročné věrohodně ztvárnit Celestýnovo "h, h, h" ve frontě na lékařské vyšetření. Nemluvě o tom, že za tečkou musím správným způsobem klesnout hlasem.