Ahoj, v pohodě, samozřejmě toto "vždyť to budou mít i moje děti" se mi zobrazuje v myšlenkách už několik let asi milionkrát denně a na zlepšení psychiky to opravdu nepřidá....takže to je vpodstatě také jedno z témat, které denně řeším...
Ptala jsem se dr a řekli mi, že to děti mít můžou ale také nemusí, tak jsem si to pro sebe přeložila jako šance 50 na 50, což moc povzbudivé není...ještě když vemu v potaz, že v manželově rodině je alkoholismus, tak při představě, že někdy porodím depresivního alkoholika, mi není dvakrát do smíchu...
Jenže jakou máš jistotu, že nebude takové dítě, které adoptuješ? Třeba i v jeho rodině se obj nějaké nemoci atd. (nepřiznané, s tím se nikdo dvakrát nechlubí) a ještě navíc když to je "cizí" dítě, tak člověk nebude vědět, jak si s tím poradit, takhle vím, co pomáhá mně a můžu to aplikovat pak na něj...
Krom toho na adopci se musí mj. také dělat psychotesty, kterými 100% neprojdu, nesmíš mít vysoký počet bodu v jistých vlastnostech a já je měla, dělala jsem si test pokusně u psycholožky, takže ani není vlastně co řešit...
Mnohem příjemnější je pro mne druhá možnost, co jsi zmínila, manžel je však absolutně proti, takže také ne...
Takže pro mne zbývá jediné řešení - psychofarmaka a doufat ....