Možná to v tobě zanechalo pocit, že to je v pořádku. Nejde o to, jestli klečí na hrachu nebo na polštářku, půl dne nebo dvě minuty, jde o to, že si klekne.
Nehrotila bych to tímhle způsobem, tak se akorát stane, že spolu budete bojovat navěky - jedna něco udělá, druhá ji trumfne, první ji trumfne ještě víc a těžko to budeš zastavovat.
Zkusila bych se vrátit k takovým věcem, jako jsou základní hranice - neubližování, bazální slušnost a bazální spolupráce s rodiči. Má problém ovládat emoce (to, jak ve vzteku do něčeho, někoho kope), tak co kdybyste se domluvili, že jí pomůžeš naučit se nějakej způsob, jak při vzteku nekopat do věcí a do lidí, najít něco náhradního. Stejně tak je možný najít způsob, jakým vyjádří svou frustraci bez "ty jsi na mě drzá to si nedovoluj" a "tohle trapný jídlo jíst nebudu", pokud zkusíš v takovejch situacích nahlas reflektovat, co ji štve. Aby mohla třeba říct - nebo i zakřičet pořádně nahlas - děsně mě štve, že mě nutíš jít domů, když já mám takovou chuť dát si jídlo ve městě.
Aby potom už nepotřebovala degradovat tebe a tvoje jídlo.