Přidat odpověď
Syn býval tak od pěti let hrozně rád sám doma (samozřejmě max.na hodinku, jen jsem skočila do obchodu nebo na poštu). Vždycky, když se někam šlo jen na skok, žadonil, jestli může zůstat doma, že už je velkej, že se bude kuokat na pohádku apod. Byli jsme rádi, že se nebojí, vždycky měl k dispozici telefon, kterým nám mohl zavolat a přesvědčit se, že jsme k dispozici a kdy budem doma. Bohužel jednou jedinkrát, tak před měsícem a půl, jsem telefon zapomněla doma a byli jsme pryč tak hodinu. Po návratu nás čekal vystrašený uplakaný syn, že kde jsme byli, že se strašně bál, když zjistil, že máme telefo doma, dokonce volal na několik čísel, co našel v telefonu, dovolal se snad třem kamarádkám, které mi pak celé vystrašené volali, co se stalo.... A od té doby nechce zůstat ani na vteřinku sám doma, dokonce i když jdu venčit psa, chodí se mnou, když jdu vynést koš.....prostě má panický strach z toho, že tu zůstane sám. Ptala jsem se ho, proč se tak bojí, tak prý že má strach, že se mi něco stane, že se nevrátím.
Nepomáhá vysvětlování.....nic.
Co myslíte, chce to čas? Já doufám, že se to časem zase spraví. Jak byste situaci řešili - snažili se ho přesvědčit, aby chviličku doma sám zůstal (třeba když jdu s košem) nebo byste to nehrotili a nenutili ho?
Předchozí