Kačí,
mám to doma hodně podobné v mnoha věcech. Mezi dětmi je mnohem menší věkový rozdíl, než máš Ty.
Když bylo mladšímu synovi kolem sedmi měsíců, začal neustále vyžadovat mou přítomnost a fyzický kontakt. Do toho starší, celkem dost živý a zvědavý bráška. Občas jsem měla pocit, že se zblázním, když jsem šla na záchod pouze s jedním dítětem, byl to pro mě úspěch.
Jak začal mladší lézt, hodně se uvolnila atmosféra, trochu se osamostatnil, objevuje nové věci a nepotřebuje mne permanentně k dispozici.
Jinak jak radí holky - pokud to jde, co nejvíc ven! Ráno vstáváme v 6., do 7. se poválíme ještě s taťkem v posteli (všichni ), pak manžel odejde do práce, já ustelu, připravím snídani, najíme se, já udělám základní úklid, zajdeme nakoupit a vyrážíme ven. Vracíme se kolem půl dvanácté, starší si jde hrát (malovat, prohlížet knížky atd.), mladší jde se mnou do kuchyně (PETky, misky, krabice na hraní), já rychle uvařím (jednoduchá a rychlá jídla - žádné nadívané labutí krky) a jdeme obědvat. Takhle nám dopoledne perfektně uteče, kluci se trochu utahají... No a po "polední pauze" opět ven.
Já mám tu výhodu, že manžel se vrací kolem 17. hod. a obvykle vezme kluky aspoň na hodinku ještě ven, dělat "klučičí věci" a já si dám v klidu kafe.
Držím pěsti, brzy bude líp, uvidíš!