jsem osoba, která velice miluje práci a komunikaci s lidmi a k životu ji hodně potřebuji.
První syn se mnou chodil od 11dní do práce. V jeho dvou letech jsem musela z fin. důvodů práci změnit a ona nastoupil do školky.
Když mu byly 4,5 přibyla vytoužená a dlouho nedařená sestřička.
Když jí byly dva a kousek chystala jsem se zpět do práce na půlúvazek, který mi šéf nechtěl strašně dlouho dát.
Pak byl ale v nouzi a potřeboval. Do toho jsem neplánovaně otěhotněla a jsem doma. Celkem v kuse už 3,5 roku. Chodím k tomu tedy na brigádu, teď to ale koncem těhu nešlo, jde o fyzickou práci.

Nicméně i přesto, že jsem se do práce moooc těšila a surně už potřebovala vypadnout to dopadlo všechno jinak.
Nu což, člověk míní a život mění, našeho nejmladšího měsíčního broučka bych nevyměnila za nic na světě, je to úžasné hodné a pohodové dítě, po dcerce veliká změna a protože má dcerka ADHD jsem ráda, že jsem mohla nakonec s ní zůstat doma. Za posledního půlroku udělala obrovské pokroky.
Do školky půjde, příští rok, aby si zvykla na kolektiv a na jiné autority.

Doma ale nekrním, učím se jazyky, vzdělávám se dál v oboru, na koníčky se občas čas taky najde, ač jsem většinu času sama s dětmi.
Ale asi to je tím, že mé koníčky jsou propojené s dětmi a rodinou. A když chci vydechnout zalezu si na hodku dvě do vany s dobrou knížkou.

Nikdy bych do sebe neřekla, že tak dlouho vydržím doma.. ale co mi zbývá.. mám tři roky před sebou a nějak se s tím poperem.. :D