Samozřejmě jsou i případy, kdy motivace ke spolupráci není a pak to nedopadne dobře. Je tam samozřejmě snaha, aby se rodiče poníženě necítili.
Já s takovou maminkou mluvila jen jednou - kvůli tomu, že jsem měla psát individuální plán pro její dítě - a bylo to dost náročný. Neuměla odpovědět na otázky typu jestli má dítě ve škole nějaký kamarády apod. - prostě ji nikdy nenapadlo se dítěte zeptat, jak se mělo a co dělalo. Evidentně to byl člověk, kterej má svý děti rád, ale nejen že vůbec netuší, co by jim měl poskytnout, ale netuší ani že by moh udělat něco, aby se to zlepšilo. Takže tahle paní spíš dělala, co se po ní chtělo, aby o děti nepřišla, ale neměla (mentální) kapacitu, aby třeba sama vymyslela a řekla, co by potřebovala.