když já mám pořád pocit, že je to neskutečný a zbytečný slovíčkaření - jak něco řáct a jak to neříct, jak formulovat a jak už ne.

Přece ámá každá rodina jiný způsob komunukace (teˇ%d myuslím jen slovní) a nemůžu někomu nutit, aby mluvil jinak.

Krásným příkladem je příklad kamarádky, který má téměř chluchou maminku. Když se kamarádka vdala, měla velký potíže právě v komunikaci v nové rodině, protože kdyhž zesílila hlas, jak byla zvyklá z domu (aby konenčně maminka dobře slyšela), tak to bylo chápáno jako neuctivost. Stejně tak její věty byly jednodušší, souvětí maminka špatně zvládala, a v nové rodině bylo toto mluvení chápáno jako příkrý jednání, nechce si povídat - ono to není tak snadný někomu vnutit, jak má něco pochválit. A navíc . proč bych nemohla pochválit pokaždé jinak? a prič neříct Jsi šikovný - dtě většinou moc dobře ví, co právě dělá a předpokládá, že je chváleno právě za tro, co právě dělá