Přidat odpověď
Naše děti mezi sebou mají 18 měsíců a považuji to za ideální! Také sem se bála, ale žádné drama se nekonalo - spíš naopak - příjde mi, že mám teď nějak méně práce než když jsme měli jen jedno dítko. Snažila jsem se, aby byl starší co nejvíce samostatný - ve hraní, chození bez kočárku, jídle... zvládl to na jedničku. Když se mimčo narodilo, tak sem se snažila upředňostňovat staršího (a postupně sem to snižovala). Myslím, že bylo důležité, že sem byla se starším pořád v kontaktu - při kojení jsme si četli, malovali nebo hráli s autíčky. A když mimi nespalo, tak bylo pořád u nás (na dece, v lehátku, v šátku) a to se mu líbilo. Prostě jsme se rychle zžili a za dva měsíce už si starší ani nepamatoval, že byl sám. Ne že by teda starší projevoval nějaký zvýšený zájem o mimi - stačilo mu vědět, kde leží a tak dvakrát denně ho napadlo ji pohladit nebo ji přikrýt dekou. Kolem čtvrtého měsíce sem zpozorovala, že mimčo nejvíc zabaví, když může sledovat bráchu. Teď je mladší 9 měsíců a na hraní si vystačí s bráškou (rozuměj starší si hraje, mladší kolem leze, prozkoumává, ožužlává a bourá "jeho" hračky). Tandemový kočár nemáme a nechybí, postýlky máme dvě. Babičky o hlídání nejeví zájem, takže děti nevnucuju. První čtvrtinu roku sem domácí práce odkládala na čas kdy dorazí tatínek, teď většinou stíhám přes den. Jen v období, kdy byli děti nachlazené sem nevěděla, kam skočit dřív. Ale já opravdu nemám pocit, že přežívám - užívám si to.
Předchozí