Binturong, se Samotou u lesa jsme na tom stejně.

A stabilně pláču u Popelky, ale ne nad dějem, nýbrž výhradně během těch hraných úvodních titulků, jsem strašně sentimentální a vždy se mi vybaví vánoce na chalupě, když jsem byla malá, venku metry sněhu a Tři oříšky na čb televizi

Partnerovi občas zvlhnou oči též - teda ne nad Popelkou :-D , spíš ho dojme lidský osud v nějakém dokumentu nebo časosběrném snímku. Pokud se na to nedívám s ním a on mi to vypráví, tak se k té slze v oku vždy přizná. Jedna z věcí, co na něm mám ráda...