Máš právo říct, že nechceš dítě, říct, že děti nemáš ráda. Ale říct, že pokud máš geny, měj děti a dobře ti tak, je zbytečné rýpání. Mám tři, někdy mi neskutečným způsobem lezou na nervy a to mámííí mě bijéééé, nebo když si unavená sednu a zavane ke mě podělaná plína mého nejmladšího a á musím vstát a přebalit ho, mě neskutečným způsobem obtěžuje. Ale není to pořád, jsou to chvíle, které zase pominou. Nejsem matka která si užívá to,že je xxx let doma a děti nejsou pro mě "středobod světa" s třetím jsem ani na rodičák nenastoupila a chodím do práce,ale nemyslím si, ani náhodou, že mi děti zničili život a dobře mi tak. Nijak se ve svých zájmech neomezuju, jezdíme na tábor, ti starší, stejně jako letos ten mladší oslaví první narozeniny na vodáckém táboře.Chodíme po výletech. (rozhodně sebou netahám hory plen a jídla)Na výletech, starší syn je hyperakťák, vypadáme jako Homolkovi, a minulý týden jsme byli na Karlštejně, celou cestu, nahoru a dolu, honím Alexe, aby se nás držel, aby nesahal na věci ve stáncích apod. a když jsme šli dolu, tak mi povídá, že už u třetího stánku věděli jak se jmenuje a jak je to možný. A víš co? Chápu to, že děti nechceš, ale já, sama za sebe, bych neměnila a opravdu by bez nich můj život by nudný a prázdný.