Tragiko,

s tím bych souhlasila. Ale ještě se na to umím podívat očima té holky. Když mi bylo 18, měla jsem po maturitě a šla do práce. Matka po mně chtěla, abych jí tím pádem přispívala na nájem. Tak jsem se odstěhovala k tátovi . Ten to po mně nechtěl, ale důvodů bylo samozřejmě víc (vlastně bych se k němu odstěhovala mnohem dřív, ale nějak neprojevil zájem ). Tam jsem ovšem makala od nevidím do nevidím (a ráda). Na cigára se peníze najdou vždycky. Nechci ji hájit, to chování k mladším sourozencům se mi nelíbí. Ale ono to má všechno nějaké příčiny. Nelze začít s výchovou v 18 letech, nelze začít budovat dobré vztahy v 18 letech. Vypadá to jako důsledek výchovy rodičů, kteří čekají, až děti dostanou rozum. Možná se dá ještě něco napravit, ale půjde to těžko. Ona nejspíš časem rozum i dostane a bude se chovat líp, ale ta důvěra, která mezi mámou a dcerou mohla být, už tam nevznikne pořádně nikdy.

Moje matka se dnes chystá za mou 32letou sestrou jí mluvit do výchovy, aby se přestala ke svým dětem chovat tak hnusně, s argumentem, že ona se k nám přece tak hnusně nechovala. Podle mně se k nám chovala zrovna tak, ale ona to prostě neví, neuvědomovala si to, neuvědomuje si to ani teď, jen vidí tu stejnou chybu na ní. Podle mě to skončí pěkným fiaskem - právě proto, že tam od začátku nebyly dobré vztahy a že nelze vychovávat dospělé děti (natožpak dospělé rodiče).

Samozřejmě i tam, kde jsou dobré vztahy, nastávají problematické časy, třeba v pubertě. Ale aby spolu rodiče a děti pomalu vůbec nemluvili, to o nich nesvědčí. Prostě se mi zdá, že název tématu vystihuje jen špičku ledovce, že to zdaleka není jen o nesnášenlivosti mladších sourozenců. Nerada bych se někoho dotkla, je to jen můj názor - že všechno má své příčiny (zpravidla nezamýšlené).

Každopádně držím palce, aby se to co nejdřív alespoň nějak zlepšilo .