Přidat odpověď
Evo,
to je mi líto. Napadá mě, jestli se ti třeba těmi výmysly nechtěla pomstít za to, že jsi ji na tu psychiatrii poslala, a od té doby se vlastně na tebe zlobí. Já jsem zažila neco podobného. Taky jsem do nějakých cca 13 byla spořádaná holčina, až se to zlomilo a stal se ze mě rebel (teď to vidím tak, že to byl způsob, jak se od matky distancovat, vyrovnat se s tím a být sama jiná). Nejdřív jsem jen neškodně začala přemýšlet o smyslu všeho. A matka pojala podezření, že jsem se dala k nějaké sektě, a jala se mi vymývat mozek, že my jsme přece katolíci a katolíci jediní mají pravdu. Totálně se mi tím zhnusila, jenom jsem se utvrdila v tom, že mi nedůvěřuje, že ji nezajímá, co jak a proč myslím, cítím, potřebuju. Pak už jsem jen čekala, až mi bude 18 a vypadnu z domu.
Vůbec se neodvažuju tvrdit, že jsi v nějakém smyslu "podobná" matka, bože chraň, nemohu vědět. Já jen že spousta dobře míněných "opatření" končí špatně. Třeba řeší nějaké staré trauma, které doteď dusila (nebo do té doby, než se začala zajímat o magii) - třeba odchod táty od rodiny, třeba žárlivost na mladší sourozence a ztrátu pozornosti rodičů, třeba cokoliv jiného... Nepřímo zmiňuješ, že by na ni mohla mít vliv ta kamarádka, to bych byla opatrná, není skoro nic horšího, než určovat dětem, s kým se mají a nemají přátelit, ale to asi sama víš.
Předchozí