Omlouvám se, většinou spíš čtu, ale teď prostě musím přispět a poprosit o rady..
Léčím se s maniodepresí, ale nějak jsem už na dně. Nezajímá mě nic. Syn, manžel, domácnost, kamarádky - prostě nic. Když musím, dokážu se usmívat, dělat, jak je všechno v pohodě a já jsem šťastná, ale už mě to unavuje. Celý dny ležím v posteli, spím nebo čtu a jím. Nezvedám telefony, neotvírám, protože nechci nikoho vidět a s nikým mluvit. Děkuju Bohu (ač jsem ateistka), že jsou prázdniny a syn je skoro pořád pryč, protože už mu to taky lezlo na nervy koukat se na mě, jak porád ležím v posteli, max se "ztopořím" k tomu, abych jich bandu zavezla na bazén a večer zase vyzvedla.
Trvá to už moc dlouho, poslední období dobré nálady trvalo 10 dní, jinak posledního půl roku jsem vesměs takhle v háji. Už si fakt hnusím sama sebe, hnusí se mi manžel, dítě - jsem celá hnusná :) (černý humor občas funguje...)
Jezdím se dívat k nám na železniční most, kam by se dalo pěkně nabourat, protože nehoda je lepší, než aby byl Kuba stižen tím, že se máma zabila prášky, že.
Příští týden jdu na kontrolu, určitě to ještě vydržím, ale už mě to tak unavuje, že se to pořád nelepší..nevím, co dělat. Je to odporný, fakt strašně moc... Unavuje mě to, jsem sama sobě odporná, ale nedokážu s tím nic dělat. Fakt se snažím! Léčím se už tak dlouho a porád nejsem normální!
Řekněte mi někdo, že to bude zase někdy dobrý.
Chci se rozvést, odejít, být sama, nebýt... tak.. ?