Jo, Terezo, to je přesně ono. Doma to sice nefunguje, ale z veliké části možná proto, že manžela odháním. A on možná ani nevěří, že jsem nemocná. Pořád se ptá, kdy půjdu do práce ( mám částečný ID), takže si připadám ještě hůř. Ale co už.
Jinak je všechno OK. Zdravý, hezký, inteligentní děcko, mám kde bydlet, máme z čeho žít, i když jsem doma, rodiče v pohodě, kamarádka vedle přes chodbu a já jsem furt v PRDELI! Jak je to sakra možný?!
Ano, vím, že jsem nemocná, ale prostě se to nelepší. I když někam vypadnu, na ranč, na grilování nebo na oslavu narozenin - usmívám se, ale nenávidím to.
Už toho nechám. Kdo to zažil nebo někoho takovýho zná, tak to ví, takže nemá cenu to psát.