Raduse, přeju hodně sil. Hodně lidí tady na rodině píše, že má deprese a léčí se antidepresivy. To při depresi opravdu člověk nemá sílu ani na pozitivní myšlenky? Ne ve smyslu, já to zvládnu a já jsem úžasná, ale místo ježdění na most si prostě lehnout na záda a zkusit nějaké primitivní základní relaxační techniky a meditaci? Nemyslím místo antidepresiv, ale k nim. Jen uvolnit tělo a kouknout se na svět bez takových slov jako odporná? Jako bych slyšela svoji mámu, taky se léčí, ale podle mě je to s ní stále horší. Žádný pokus o změnu myšlení. Odjakživa je pesimista, kdo není s ní, je proti ní, používá takové expresivní výrazy jako Ty (odporná), když není něco podle jejích představ, tak nebere radši nic, než něco. Neumím si prostě představit, že i nemocný člověk nemá jedinou myšlenku, které by se mohl držet, o kterou by se mohl opřít (nějakou úplně primitivní typu, že má něco rád). Moje máma mi tvrdí, že ji nemá. Že my jako děti nestojíme za nic, že jí odmlouváme, nevážíme si jí, nenecháme ji mluvit apod.. Já ale vidím v jejím životě tolik dobrých věcí, které ona nevidí. Jsem laik, ale nevěřím, že to je "jen" chemickou nerovnováhou v mozku. Neznám statistiky, ale prostě si neumím představit, že k chemické nerovnováze dojde u jiného typu lidí, než u notorických nespokojenců, hledačů a pesimistů.