Nemůžu si pomoct, ale v našem školství se toho za posledních dvacet let příliš nezměnilo. Mám podobný problém jako ostatní, jejichž příspěvky jsem četla. Můj starší syn je také nadaný, v 1,5 roce uměl všechna velká tiskací písmena, během dalšího měsíce i malá, umí počítat do dvaceti, je velice zvídavý, hlava mi třeští z jeho věčných podrobných otázek, na které někdy sama nezvládám odpovídat (vysvětlete tříletému dítěti jak pracuje elektřina). Bohužel jeho nadání je zřejmě "vyvážené" problémovým chováním. Je velice konzervativní, těžko přizpůsobivý, mám pocit, že naše společné soužití je jeden velký souboj.
Jímá mne hrůza, když čtu o dětech, které nechtějí vzít do školy dřív kvůli pár měsícům narození. My máme to štěstí, že syn se narodil v červenci, takže to snad nebude problém. Ale i před nějakými 25-lety, když jsem nastupovala já do první třídy, bez problémů jsem byla přijata v pěti letech(narodila jsem se v listopadu) , hlavně proto, že jsem uměla číst a počítat. Ale i přes to se na mne, alespoň to do dnes tak cítím, škola tak trochu podepsala. I když jsem celou základní školu bez problémů prošla s vyznamenáním, škola mě nenaučila podle mne dost základní věci - umět učit se, nemluvě o nějaké motivaci. Na gymnáziu přišlo nutné vystřízlivění, na čtyřky jsem opravdu zvyklá nebyla. Ještě dnes mám v živé paměti marné hodiny, trávené nad učebnicemi biologie či dějepisu, s výsledkem nevalným.
Opravdu se děsím okamžiku, kdy výběr vhodné školy pro mé děti bude jen na mně a doufám, že učitelek, zmiňovaných na začátku úvodního článku, potkám co nejméně.