Ano, Líza to napsala pěkně.

A zrovna včera mi nějak došlo – společenský aspekt kroužků. Náš syn se s někým seznámil, byl pozván na návštěvu. Strávil tam dvě hodiny. Přijela jsem pro něj a zjistila jsem, že kluci spolu celé dvě hodiny nepromluvili, seděli nahoře v dětském pokoji u nějaké playstation a pařili. Ty děti o sobě snad vědí jen, jak se jmenují křestním jménem, jinak se vůbec o ničem nebavili. Kolem domu je krásná zahrada, ale nebyli tam. Asi v polovině toho jejich session nějak zjistili, že přišel domů táta. Chlapeček dál seděl a pařil, náš Filip se zvednul a šel se podívat, jak vypadá ten něčí táta. Maminku to překvapilo – že ho něco takového zajímá. Každopádně – celý zbytek večera byl u nás nářek a pláč, jaký je chudáček, že „všichni mají počítačový hry“, že „všichni můžou od rána do večera sedět a hrát“…..Dětem je šest let. Bojím se a přemýšlím, jestli se dá vůbec zvítězit na takovým monstrem. Každý kroužek je lepší než tohle.