Májo, nedá mi to, na tebe reagovat díky větě. - Tak nedá mi nereagovat a dementovat nepravdy.
Moje pravda aneb zkušenost - v roce 2004 ráno jsem dorazila ještě s úsměvem na rtu, celá natěšená, že už budu mít miminko u sebe. Nejprve zkontrolovala moc příjemná sestřička, ale řekla, že pak už se o mně postará jiná, protože se střídá směna. Dali mě na pokoj, a tam začaly problémy. Sestra přiběhla zkontrolovala, jak jsme na tom, já měla bolesti celou noc, nemohla jsem spát, takže jsem usínala mezi stahy. Seřvala mě, co ležím, že mám chodit, nebo skákat na baloně - to mi dělalo extra zle. Pak mi jiná sestra povolila jít do vedlejší místnosti do sprchny, že má jít se mnou manžel, abych se cítila lépe. Za pár minut přiběhla jiná sestra, seřvala nás oba dva, co manžel u sprchy nacvičuje, ať okamžitě odejde, že tam nemá co dělat. Tak to trvalo do dvanácti hodin. Pak mi řekli, že se mám přesunout na sál. Ulehla, dali mi kapačku, a já začala mít neskutečné bolesti (mám horší práh citlivosti), po hodině, kdy se nic, kromě bolestí nic nedělo, po mně zase sestra řvala, jak to dýchám, že všechno dělám blbě, a odkráčela pryč, aniž by mi poradila, jak jsem jí prosila. Nakonec to dopadlo celé blbě, když už se začalo rodit, syn se zadrhl, nešel ven, byla jsem moc úzká. Nakonec museli udělat vax, a použít kleště, jenže to nestihli včas, a syna vytáhli nedýchajícího. Podařilo se jim ho naštěstí oživit za dvě minuty. Hned po tom, co syna ze mě vytáhli, jsem se ptala, jestli je syn v pořádku, že ho neslyším plakat, doktor pronesl dotčeně nevím. Šití - hrůza, řvala jsem bolestí, jako by to vůbec neumrtvil. Syna mi ukázali mezi dveřma, a odkráčeli s ním pryč, aniž by mi vysvětlili, že ho musí dát ještě do kyslíkového stanu. Hotová noční můra.

Pro mě zlatý Vsetín, nedám na něj dopustit.