Nepřipadá mi, že jsou tak strašlivě mimo, třeba se jen stále nemůžou nebo nechtějí smířit s tím milionem "drobností", které příchod dítěte do rodiny nutně provází. Nechtějí smířit, nemůžou, trvá jim to déle...Z mého pohledu - já se třeba smířila s lecčím - že se nevyspím a mám pořád pytle pod očima, chřadnoucí vzhled z únavy a starostí:), lehce povolené břicho, které jsem dřív odhalovala s gustem, minimum času na sebe a své koníčky, neustále být "ve střehu", sebemenší aktivitu odlišnou od péče o dítě - návštěva úřadu, kino, oslava...plánovat s ohledem na hlídání (to naštěstí míváme, někdo nemá ani to...) atd...s čím se ale nemůžu srovnat a asi nikdy nesmířím je to, jakým způsobem se k matkám na MD a po MD chová okolí, stát, zaměstnavatelé...při jejich návratu k profesi, do zaměstnání. Těch neuvěřitelných klacků počínaje nedostatkem školkových míst, dále nevole, neochoty, podezírání, nedůvěry ze strany zaměstnavatelů atd., co to provází...to je natolik odstrašující, že někdy se holt taky rouhám a říkám si, jestli jsem neměla být radši bezdětná a že s tím, že mi max. nabídnou s mou poměrně kvalifikovanou profesí místo někde u kasy nebo pásu...se rozhodně nesmířím a v tomto ohledu svůj život až do důchodu žít fakt nechci. Nesoudím tedy, neodsuzuju, je to těžké a i když bych patrně neměnila přes řádky mnou výše zmíněné, přece se konkrétné s TÍMTO nesmířím, nehodlám. Jen nevím, co dál, kopat nožičkama kolem sebe bohužel nestačí a nevím, kde a jak už apelovat, aby se situace v oblasti zaměstnávání žen s dětmi změnila. Asi nezmění, ale nevzdám to. Byla by to prohra a místečko u kasy fakt přenechám ráda někomu jinému, kdo o to třeba stojí, ne jako já nevděčná:o)))