Bonding je vytváření prvotního vztahu mezi matkou a dítětem. Probíhá intenzivně od narození po celé novorozeneckm období a dál, ale v prvních cca 12 hodinách jsou na vytváření vazby matka i dítě hormonálně excelentně připravení, jde jim to snadno se do sebe "zamilovat", u matky těsná blízkost to zvyšuje nastavení na mateřské kompetence, výdrž, trpělivost, zvýšení hranice frustrace apod, dítěti se snáze adaptuje (i dechově), snáze se začíná s kojením. Podopra bondingu tak, jak by měla vypadat, není přiložení na břicho nebo hruď, ale umožnění nerušeného intenzivního dlouhodobého kontaktu matky a dítěte, nahé dítě a holé matčině hrudi a v náruči, oční kontakt (takže matka by třeba neměla ležet na zádech, ale mít záda podepřená aspoň do polosedu, aby mohla dítě pevně držet a dívat se na něj). Nšměli by být rušení zbytečnýmí zásahy (základní stanovení zdravotního stavu lze učinit na matčině hrudi, ošetření může klidně půl hodiny i déle počkat, a mělo by být jen krátké, dtto placenta a/nebo šití; nenutit přikládat, dítě i matka se v klidu sami k přiložení dopracují, neomyté dítě má chuť plodovky na rukou, které si olizuje, voní stejně jako kolostrum a podle čichu se plazí k bradavce). I po ošetření by měla být matka podpořena v tom, aby s dítětem zůstala (čili neodnášení dítěte "na prohřátí", ale prostě zabalení obou do jedné postele), nejlépe pokud s nimi je i otec, aby matce pomohl, kdyby potřebovala (resp. sestra na zavolání). Po porodu sekcí by měla podpora bondingu vypadat tak, že dítě je hned po vytažení přiloženo k tváři matky a poté si ho na hruď bere otec. V každém případě jsou matka i détě podporováni i nadíle k co nejtěsnějšímu kontaktu (ne buzerací, ale pomocí).

Když se to hormonální naladění z různých důvodů prošvihne, není nic trvale ztraceno, akorát to někomu může dát víc práce, než se do to "dostane".