S panem kolegou Plzákem souhlasím v mnohém už mnohá léta - máme stejné vzdělání a asi i velmi podobné zkušenosti z ordinace, ale s jeho "3S" souhlasit nemohu. Totiž:
1. úcta - pokud si někoho nevážím,nemohu s ním žít, ale vážím si mnoha lidí a nejsem si tak docela jist, mohl-li bych s nimi žít.
2. Soucit - snad jsem deformovám povoláním , ale soucítit mohu a musím s mnoha lidmi, ale s láskou to nemá nic společného, ba mohu mít i soucit s těmi, které doslova nenávidím, pokud se jim něco nestane zrovna v souboji se mnou.
3.Stýskat se mi může po čemkoli, po přátelích třeba,které jsem dlouho neviděl a neslyšel, nebo po mořské pláži, ale s láskou to přímo nesouvisí.
4. Starost möhu mít a určitě máme všichni o spoustu lidí, stačí se doslechnout nějaký nepříjemný drb o někom ze známých, ale to přeci není láska.
Já chápu ta "3S" jako nutnost pro to, aby spolu mohli dva lidé žít i když láska vyvanula. Bude to sice soužití jaksi hluché, ale pokud se neobjeví krajní nechuť nebo nenávist, lze tak žít - lépe řečeno, bez toho nelze udržet soužití. A po pravdě řečeno, po 15, 20 a více letech je partner, byť se láska ztratí, tak blízký příbuzný, že všechna 3S jsou jaksi samozřejmá a když dojde k rozvratu, stejně zůstávají někde v mozku zakódovaná. Myslím si tedy, že sama o sobě "3S" k zachování vztahu nestačí (na rozdíl od kolegy Plzáka).