můj současný manžel odešel za mnou a já za ním, takže těžko soudit zrovna tohle, to bych si fakt netroufla, velké máslo na hlavě.

Ale už jsme spolu poměrně dlouho. Za sebe ruku do ohně dám klidně a za něj.... no, skoro. Chlapům se prý věřit nemá, ale já jemu věřím. Trávíme většinu času společně a zatím ještě stále rádi, tak snad to vydrží. A právě s ním jsem zjistila, že když člověk najde člověka, kterého si váží, nejspíš by se měl držet zpátky, i když příležitosti jsou, ne že ne.

Prostě jsem nepotkala za ty roky nikoho, u koho bych měla pocit, že mi nabízí něco, co postrádám, cítím se ukotvená, dostávám co potřebuji a domnívám se, že totéž dávám, nepostrádám nic a doufám, že je to oboustranné.

p.s. oba jsme v bývalém manželství byli nevěrní vícekrát... takže absolutní věrňoši nejsme a víme o čem to je. Přesto je pro nás pro oba (my si hodně povídáme) představa nevěry jednoho z nás nestravitelná.