Pawllo, jo, vím co myslíš, ale s tím dospělým chlapem to bylo trochu složitější to vysvětlit. My jsme vlastně pochopili, že je něco jinak až asi 3-tí den, od počátku jsem cítila nejistotu (jsem ji prožívala sama z jiných důvodů, nerada lítám letadlem, v době, kdy mi nebylo dobře jinak změna prostředí, jiné starosti, ale potkalo se to.... JSEM JELA JAK RADAR na emoce... ), ale nevěděla jsem jak moc.

A dospělý muž, mladý, ještě hezký k tomu a chytrý.... a krásně povídal a znal a opravdu pohoda, jen ten - prostor, tady je to moje a tady už ne až tehdy mi to došlo. Když mne doprovodil až před dámské záchodky a kdy jsem se musela zeptat, jestli opravdu budeme povídat i za dveřmi s panenkou, že už fakt potřebuju čůrat.
Ale byl super, nenaštval se, pochopil to a v pohodě, i to rande u fontány s manželem, kde nás potkal (možná i vyhledával)

Myslím, že cítíme vinu za to, že jsme zdraví - to je tak relativní, tak třeba za to že nejsme stejní a ta nás uvádí do rozpaků a vlastně je to někdy docela snadné, on byl prostě TĚŽCE POHODOVEJ, ze spousty věcí si nedělal vrásky, bral to jak to šlo.... (nechci se rouhat ale moment, kdy nám sdělili leccos naši ubytovatelé a cestovka, jsem mu až záviděla... ne ve zlém, obdiv ... k tomu, že vlastně, jde o prd)