Moje tehdy čtyřletá holka na mě v Tescu řvala, že jsem hrozná máma, že mě nemá ráda a půjde bydlet k babičce. Důvod byl prostý, při běžném nákupu jsem jí nekoupila kytku v květináči pro radost, jak to dělá babi. Většina lidí okolo taky začala brumlat něco ve smyslu, že by jí teda dala a koukali na mě silně nesouhlasně. Nevím, asi by všechny uspokojilo, kdybych začala stejně intenzivně ječet a občas jí jednu střelila. Nic z toho jsem neudělala. Bezradná jsem v takových situacích teda každopádně. Jasně sdělím svůj názor a nesouhlas. Když nepřestane, odcházíme.Nebo příště nejde, pokud neslíbí svatosvatě, že nebudou scény kvůli "věcem pro radost". Já nevím, když zařvu, tak se mi hned uleví, ale delší dobu po výstupu jsme obě takové emočně vycucané a v nepohodě. ALe když se ovládnu, tak není úleva okamžitá, ale po chvíli se rozumně domluvíme tak, že fungujeme a komunikujeme. Jinak cizí pomáhající lidi mě fascinují. A nejvíc tím, když se URAZÍ, protože moje dítě se utišit nenechá, hodí ošklivý obličej nebo je ignoruje.