Tak zdravím, jsem ve stejné situaci, jen děti mám o rok mladší(6,4,2). Ačkoli jsme na další miminko trochu mysleli(že i manžel - jak pak přiznal, to jsem netušila),moc jsme ho neplánovali a určitě se o něj nijak zvlášť nesnažili; neměla jsem pocit, že bych "na to měla". Znám rodiny s více dětmi, jejich rodiče mi vždycky připadali natolik zdatní a kreativní (na rozdíl ode mne), že svým dětem určitě předají potřebnou sebedůvěru, která může vykompenzovat nutnost vyrovnat se s případným nedostatkem a potřebou uskromnit se. Když mi vynechala menstruace, byla jsem zaskočená a cítila jsem strach. Manžel tu novinu vzal velmi dobře, děti ani zbytek rodiny to ještě netuší(trochu nepříjemností čekám od tchyně, ačkoli si na ni nemohu jinak stěžovat; umí být dost kritická a dosti dá na "dobrý dojem"....což, jak víme, 4-dětná rodina v očích většiny lidí dnes jaksi nedělá). Na druhou stranu zázemí máme zatím dobré, včetně fungující širší rodiny. Teď jsem ve stadiu, kdy si připadám skoro až jaksi obdarovaná. Aktuálně je mi pouze nepříjemná představa vyšetření, která možná budu muset vzhledem k věku (37) absolovovat( nebo odmítnout), příští týden jdu poprvé ke gyn. Též nástup do práce posunutý o další nejpíše tři roky a následně práce při čtyřech malých dětech mě trochu děsí (celou dobu na RD se snažím něco dělat, ale finanční efekt je spíše symbolický).