Vendy,
měla jsem to dost podobně. Syn byl a je chtěný, hrozně milovaný... ale první rok jsem byla psychicky na dně. Často (tehdy mi přišlo že pořád) plakal, nesnášel kočárek, nezajímaly ho jakékoliv hračky, hrací deky... vůbec nic. Chtěl nosit a opravdu ho uklidnilo jenom kojení. Nestačilo mu, že na mě vidí, musel být pořád u mně. Když se ozval pláč, vždycky se mi tak zdvojnásobil stresem tep . Do jeho dvou let jsem nikdy nespala bez přerušování celou noc. Miluju ho strašně moc, ale spojení mateřství = užívání, opravdu neznám. Pro mě to minimálně do dvou let byla tvrdá dřina. Nějaké polehávání nebo nuda neexistují dodnes, a to mu byly tři. Ale tohle pochopí jenom rodiče, kteří - stejně jako já a možná ty - nenafasovali děti "kamjeposadíštamjetakynajdeš". Tak držím palce. Tvoje pocity jsou úplně normální. Jediné, co ti můžu poradit je, pokud je to jenom trochu možné, vybojovat si nějaký čas jenom pro sebe. Uvidíš, že za hodinu v klidu v kavárně svoji situaci uvidíš trošičku růžověji