Jako bych to psala já... A dneska už se tomu směju. Období po prvním porodu bylo strašný. Dcerka byla relativně hodná a spavá, ale já jsem ji přesto skoro nenáviděla. Když jsem ji uspávala, nevyspalá, utahaná, bolavá, říkala jsem si v duchu, sakra spi už a dej mi konečně pokoj! Tehdy jsem si říkala, že jsem na to dítě měla vykašlat, že na to prostě ještě nemám, být mámou. Trvalo to kolem půl roku, pak se to samo srovnalo. Ale takové ty řeči, že máma musí dítě milovat od první chvíle, že ta láska je samozřejmá, to nená pravda. Ne každá žena to tak má. Vydrž a až bude mimi větší, bude líp spát a dá ti trochu času pro tebe, zlepší se to. Mimochodem, rok po porodu jsem plánovaně otěhotněla podruhé.