Přidat odpověď
Víš Mirko...někdy mi přijde, že člověk dostane /tedy asi ne každý/ ausgerechnet takové dítě, které má v sobě něco - povahové rysy nebo tak, že v komunikaci jsou problémy
Vyvoleným se dostává dětí, co jsou na stejné vlně s rodičem, to je pak paráda.
Hele, já měla taky autoritativní výchovu v dětství, taky kdysi citlivka...a strašně jsem se vždycky chtěla zavděčit...až tak, že mi to v mnoha věcech zůstalo dodneška jakoby podvědomě...a bohužel jsem měla kolem sebe ale takové lidi v rodině, co byli povahově a zájmovými sklony úplně někde jinde, takže mě dost potlačovali...ten duševní boj, když jsi nějak vnitřně nastavená a chceš vyhovět v zájmu souladu, ale je to v podstatě proti tvým vlastním zájmům, je to potlačení tvé osobnosti....
no a pointa? dostala jsem dceru, která je mi ve spoustě věcí podobná, ale lišíme se v tom, že ona je absolutní salámista, přijde mi, že jí je nějaké "zavděčování se" naprosto cizí...takže odmala s ní dost neuvěřitelně zápasím, protože se "zabejčí" a nejde s ní hnout...je to i na úkor rychlosti jejího vývoje...protože ona se věci učí až tehdy, kdy vnitřně uzná, že se je učit chce...a to samé příkazy od autorit - jakoby jí musíš postrčit, ale pak nechat aby se rozhodla sama, že to opravdu chce udělat...dneska už i uklidí hračky, obleče se, ale ještě na jaře vztekání, vzdor, naprosto nesmyslný
A já jsem povaha netrpělivá a takové "nekooperativní dítě" mě dost točí.
Chci tím říct, že když se nad tím zamyslím rozumem, možná právě tam, kde je slabé místo člověka, tak takové dostane dítě...jako jistou "zkoušku". Nebo - v horším případě - jako jistou karmu.
Tak, jak ty píšeš o tom svém slabém seběvědomí, že ses bála, abys synovi nedávala autoritativní výchovu, když ta tě ničila...a vidíš, právě on jí asi víc potřeboval.
Asi moc filozofuju, ale někdy mi přijde, že osoby v rodině se fakt "nesejdou náhodou", že v tom musí být nějaký účel, smysl.
Kdybych chtěla být pesimista, tak se ale na druhé straně říkávalo, že za hříchy otců se platí až do třetí generace - možná to bylo myšleno i takhle, že synové si nemůžou pomoct /nebo dcery/, ale zase tak, jak byli vytvarováni rodiči, tak v dobré víře zase "poblbají" výchovu svých dětí...s nejlepším svědomím...prostě jak kdyby to byl osud
A pokud existuje nějaká škola života, možná, že ty se máš na synovi naučit, jak se sebou nenechat vláčet...první školitel byla možná matka, ale v dětství jsi nebyla schopná jí čelit, tak se tvoje problémy vlečou dál, dneska s tebou vláčí - nejspíš nadmíru než je nutné tvůj syn.
Možná právě u něj se máš naučit vytyčit hranice vlastní osobnosti.
Možná ty podobné facky od života, které člověk dostává na nezpracované téma jsou pořád o tom jednom...a dokud se k nim nepostaví jinak, dokud to nějak nedokáže, i když je to sebetěžší, tak se mu budou pořád vracet.
To jen tak trochu slova útěchy trochu z jiného konce. Držím palce, at najdete nějakou cestu.
Předchozí