Ahoj, no tady se to krásně rozjelo....
Maximo, určitě jste si už svoje vybrali a už vás žádný úraz nečeká. Moc vám to přeju.
U nás jsou dohady taky na denním pořádku. Někdy mám pocit, že nedělám nic jiného, než je napomínám. Je fakt, že když se jim plně věnuju (malujeme, čteme nebo modelujeme), jsou v pohodě a šťastní. Ale pořád na to chuť nemám a někdy se mi nechce vůbec nic. Já řeším poslední dobou nejvíc to, že když se začnu věnovat jednomu, tak hned přiběhne druhý a chce taky. Takže se buď překřikujeme a výsledek snažení je k ničemu. A to mě štve. Když chci s Adamem pilovat výslovnost podle říkanek, David hned přiběhne, s knížkou si mi vyleze na klín a mele nám do toho.
Dneska mě štvali oba dva. Adam je teď nějaký protivný, mlátil Davida a ten řval kvůli každé blbině. Byla jsem vytočená a zavřela se v ložnici, že je nechci ani vidět. Vím, že to je špatná výchova, ale už jsem dál nemohla. David se pověsil za kliku a brečel. Je to fakt o nervy....
Taky jsem přišla na to, že když jsem v pohodě, děti jsou taky, ale když jsem naštvaná ( i když to nedávám najevo), děti to vycítí a zlobí o to víc.
Chce to pevné nervy, co?