Mno... tak jsem si taky jednu dobu myslela, že horší už to být nemůže, a ejhle, teď vidím, že může... . Při prvním těhu. mi bylo blbě, zvracela jsem několikrát denně, po 20tt se to trochu zlepšilo a pak jsem zase zvracela na konci a tradičně na začátku porodu. Chodila jsem do práce, bylo to náročné, jede mi tam přímá tramvaj 20 min, ale často jsem musela cestu přerušit a odskočit si do křoví. Myslela jsem, že podruhé - když jsem doma s prckem, to bude lepší, ale omyl, bylo to horší. Jednu dobu jsem asi 2 týdny jen ležela a zvracela, ani jsem nepočítala kolikrát za den. Tehdy pomohla jedna z babiček, vzala si synka na prázdniny, byl mu teprve rok a půl, ale hned pochopil, že je to lepší než ta nuda s mámou doma . Říkám si, že jsem s tím mohla víc bojovat a tomuto stádiu předejít, protože bylo fakt těžké se z toho dostat, sebrat sílu, vyjít ven (mezi lidi, které můžu kdykoliv ohodit...)... být co nejvíc venku a trochu se hýbat bylo jediné, co trochu pomáhalo (no a taky často jíst, pročež jsem přibrala 23 kg a bylo mi tehdy jedno, že pak bude docela fuška to zase shodit). Zvracení podruhé začalo dřív a taky se to pak dřív zlepšilo. Kapačky mi hrozily jen na začátku druhého trimestru, kdy celou rodinu skolil nějaký, pro ostatní celkem neškodný virus. Doktorka na pohotovosti mi poradila lžičku minerálky co 10 minut, jinak leda ty kapačky, ale ať jsem radši doma, že v nemocnici ještě tak leda něco chytím - osvícená doktorka . Jo ale dala mi nějakou injekci na zastavení zvracení, tak si říkám, jestli by mi něco podobného nebylo pomohlo i dřív.

Asi jsem tě moc nepotěšila, ale věřím, že taky existují případy, kde je to podruhé lepší. A hlavně ty děti pak stojí za to, taky do toho půjdu ještě jednou, i když vím, že celou dobu se budu těšit na porod jako na vysvobození (který teda vždycky bolel jak čert, ale těch pár hodin utrpení, to je pak fakt brnkačka ).